„Dostali jsme se do této situace kvůli hladu a žízni. Nemáme oblečení, nemáme masti, nemáme ryby, nemáme zeleninu.“
V Egyptě 12. století před naším letopočtem, za vlády velkého Ramzese III., bychom mohli očekávat mnoho věcí: majestátní hrobky, pyramidy, bohaté hieroglyfy a farmáře čekající na vzestup Nilu, aby zajistili úrodu svých polí. Tyto obrazy dobře zapadají do naší představy o starověkém Egyptě. Pokud se však podíváme na Deir el-Medinu z roku 1157 př. n. l., osadu řemeslníků nedaleko Údolí královen, uvidíme něco, co se do té doby zdánlivě nehodí: dělníky, kteří vyhlásili stávku.
A ne jen tak ledajakou stávku, ale první v historii.
V odlehlém koutě Egypta… Set-Maat (lépe známý jako Deir el-Medina, jeho arabský název) bylo prosperující osídlení dělníků a řemeslníků, založené faraonem Thutmose I. Nacházelo se na privilegovaném místě, nedaleko Údolí královen a Údolí králů, naproti dnešnímu městu Luxor.
Zpočátku osada čítala jen několik desítek domů obklopených hradbami, ale postupem času rostla a nabývala na významu. Tam, ve svých hliněných domech, žili dělníci a řemeslníci, kteří původně měli pracovat na hrobce Thutmose I., který, aby jeho místo posledního odpočinku nebylo vypleněno jinými nekropolemi, vymyslel jeden nápad: nahradit pyramidy a mastaby lépe chráněnou hrobkou vytesanou přímo do hory.
Nečekaný hrdina. Deir el-Medina by se mohla zapsat do historie právě díky tomu, že by byla navždy spojena se jménem faraóna Thutmose I., kdyby se v polovině 12. století př. n. l. nestala nečekaným hrdinou jedné z nejdůležitějších epizod v historii práce na celém světě.
Důvod? Jednoho dne v roce 1157 př. n. l. (plus minus rok) se ti samí dělníci, kteří žili ve svých hliněných domech a stavěli královské hrobky, rozhodli uspořádat stávku. Tím zahájili první stávku v historii, která je dnes uznána Guinness World Records.
Kde je sakra moje výplata? Řemeslníci a dělníci v Egyptě před 3200 lety se možná lišili od dnešních pracovníků. Ale jejich motivace byla stejná. Trpělivost dělníků z Deir el-Mediny došla kvůli zpoždění výplaty mezd, které dostávali v naturáliích v podobě obilí, cereálií, sušených ryb, piva, zeleniny a dokonce i práva užívat některé pozemky orné půdy.
Víme, že dělníci začali protestovat, když se výplata mezd zpozdila o něco více než týden. Po 20 dnech se situace zhoršila a již ve druhém měsíci zpoždění se řemeslníci rozhodli definitivně odložit své nástroje a odejít. Problémy však nebyly ojedinělé. Trvaly několik let.
Stopy Amenenakha. To, co víme o tom, co se stalo v této části Egypta před 3200 lety, vděčíme z velké části písaři jménem Amenenakh, který vše pečlivě zaznamenával, aby o tom podal zprávu vezírovi. Díky němu víme, že ke stávce došlo za vlády Ramzese III., který vládl království přibližně v letech 1186 až 1155 před naším letopočtem. Problémy s dělníky z Deir el-Mediny začaly kolem roku 1159 př. n. l. a pokračovaly bez řešení, dokud „systém odměňování dělníků nekropole zcela nezkolaboval“, komentuje egyptolog Toby Wilkinson.
„20. rok, druhý měsíc povodní, 10. den. Dnes pracovní četa prošla branami nekropole [kontrolním stanovištěm] a křičela: „Máme hlad!“ Už 18 dní v tomto měsíci [muži] sedí za pohřebním chrámem Thutmose III.,“ uvedl písař v dokumentu, který je dnes známý jako Papyrus stávky. Dokonce v něm jsou zaznamenány hořké stížnosti řemeslníků z vesnice: „Dostali jsme se do této situace kvůli hladu a žízni; nemáme oblečení, nemáme masti, nemáme ryby, nemáme zeleninu…“.
A co udělali? Řekli „dost“. Odmítli dále čekat na zpoždění s výplatou a přišli do města s výkřiky „Máme hlad!“, přičemž jasně formulovali své požadavky v chrámu Ramzese III. a v bezprostřední blízkosti chrámu Thutmose III., kde rozbili tábor. Dokonce přišli k centrálnímu skladu obilí ve Fývě a zablokovali přístupy do Údolí králů, což kněžím a příbuzným ztížilo přinášení obětí zemřelým.
V důsledku dlouhých jednání se jim podařilo dosáhnout vyplacení dlužných mezd a nakonec se obě strany dohodly, že dělníci dostanou své mzdy podle dohody.
Proč je to důležité? Prvním důvodem je historický význam protestů. Nelze vyloučit, že k podobným situacím docházelo již dříve v Egyptě nebo dokonce v Mezopotámii. A jsou ti, kteří se domnívají, že první skutečná stávka se odehrála o několik století později, v roce 494 př. n. l., v Římě, s secessio plebis. Oficiálně se však má za to, že mobilizace řemeslníků a dělníků z Deir el-Mediny byla první stávkou, která byla dosud zaznamenána. Tak je to uvedeno na stránkách Guinnessovy knihy rekordů.
Kromě tohoto „titulu“ je tento epizoda důležitá svým vlivem na Egypt. Ve starověkém Egyptě existoval základní pojem maat, individuální, sociální a vesmírná rovnováha, která ukládala faraónovi řadu povinností, včetně blahobytu obyvatelstva, bezpečnosti hranic a dodržování náboženských obřadů.
Ramses III. vynikal v druhém, ale jeho vláda byla poznamenána ekonomickými otřesy, které zkomplikovaly výplatu mezd řemeslníkům. V důsledku toho se ocitl v neobvyklé situaci: protesty, na které úřady nevěděly, jak reagovat, a které v jistém smyslu „porušovaly princip maat“. Tato událost dnes vyzdvihuje Deir el-Medinu v učebnicích historie.
