Naše geny se za 15 000 let nezměnily, ale délka našeho života se zdvojnásobila. Evoluce byla nepochybně ovlivněna okolním prostředím.

Člověk z doby neolitu by dnes v metru zůstal bez povšimnutí. Stejná biologie, stejné geny, ale obrovský rozdíl: oni žili 30 let, my více než 80. Nešlo o mutaci, ale o vliv prostředí. Evoluce už není o genech, ale o tom, jak jsme se naučili o ně pečovat.

Kdyby člověk z doby neolitu dnes nastoupil do autobusu, oblečený jako kdokoli z nás, pravděpodobně by si ho nikdo dvakrát nevšiml. Jeho kosti, výška, výraz obličeje a dokonce i mozek by byly téměř stejné jako u nás. A přesto by jeho život byl třikrát kratší.

Před deseti tisíci lety byla průměrná délka života sotva 30 let. Dnes se ženy v zemích jako Kanada dožívají v průměru 86 let a muži 81 let. Jak je takový skok možný, když je naše DNA prakticky stejná?

Biologie se nezměnila. Změnil se svět.

Podle Federica Zurity, profesora genetiky na Granadské univerzitě, tajemství spočívá v prostředí, nikoli v genech. „Za patnáct tisíc let se genomy mění velmi málo, velmi málo,“ vysvětluje. A má pravdu: z hlediska evoluce je to okamžik.

Lidé neolitu již měli stejnou základní genetickou strukturu, stejné kognitivní schopnosti a stejnou buněčnou biologii. Od nás se liší ne tím, kým jsou, ale tím, kde žijí: přístupem k pitné vodě, rozmanitou stravou, hygienou, vakcínami a sítí zdravotnických zařízení schopných předcházet nemocem.

Před tisíci lety byla dětská úmrtnost extrémně vysoká. Většina dětí umírala ve věku do pěti let, což snižovalo průměrnou délku života. Ale pokud se jim podařilo přežít tento věk, mnoho z nich se dožilo 50 let. Skok na 80 let nebyl způsoben mutací, ale revolucí v životním prostředí a zdravotnictví.

Systém, který nás zachránil, aniž by zasáhl do naší DNA

V žebříčku Bloomberg Health Ranking za rok 2024 je země uznána jako nejúčinnější systém veřejného zdravotnictví na světě, následovaná Itálií, Islandem, Japonskem a Švýcarskem. Toto uznání zohledňuje nejen úroveň lékařských technologií, ale také kvalitu řízení, prevence a spravedlnosti.

Zurita zdůrazňuje, že právě takové systémy jsou hnací silou naší dlouhověkosti. Kombinace všeobecného očkování, antibiotik, včasné péče a bezpečné výživy vytvořila jakési „umělé evoluční prostředí“, ve kterém žijeme déle a s lepší kvalitou života.

A to má přímé důsledky: dnes si miliony lidí starších 65 let užívají dobrého zdraví, nezávislosti a délky života, která by pro naše předky byla sci-fi.

Další tajemství: starejte se o tělo, které už máte.

Žít déle nemusí nutně znamenat žít lépe. Zurita nám připomíná, že mírná a pravidelná fyzická aktivita v kombinaci s vyváženou stravou jsou neviditelnými pilíři zdravého stárnutí. Nejde o to překračovat možnosti organismu, ale o to, abychom se řídili jeho biologickým rytmem.

Nadměrné množství jídla, stres a sedavý životní styl ničí právě ty mechanismy, které udržují náš život. Snížení příjmu kalorií, dostatek spánku a pravidelná fyzická aktivita jsou jednoduché strategie, které aktivují metabolické cesty obnovy buněk, ty samé cesty, které evoluce vytvořila před tisíci lety.

V jistém smyslu není tajemství dlouhověkosti v vítězství nad biologií, ale v práci s biologií.

Neviditelná revoluce dlouhověkého druhu

Poprvé v historii je stárnutí etapou, nikoli osudem. Lidstvo se podařilo prodloužit délku života nikoli díky mutacím, ale díky znalostem. Druh, který prakticky nezměnil své geny, se naučil využívat prostředí jako svůj nejmocnější evoluční nástroj.

V tom spočívá paradox naší doby: vnitřně zůstáváme stejní, ale žijeme ve světě, který se naučil lépe nás podporovat. Koneckonců, evoluce se neodehrává vždy v laboratořích DNA. Někdy se odehrává v nemocnicích, školách a kolektivních rozhodnutích, která nás naučila něco zásadního: péče o život je také cestou k rozvoji.