Co se stane, když přestanete honit lásku: paradox, který mění pravidla hry

Všimli jste si někdy, že nejšťastnější vztahy často vznikají tehdy, když je přestanete zoufale hledat?

Jak uvádí , nejde jen o hezkou metaforu, ale o psychologický jev, jehož kořeny leží v teorii připoutanosti.

Neustálé honění se za partnerem a snaha zasloužit si jeho lásku jsou často příznakem úzkostného typu připoutanosti.

Takový člověk může hodiny čekat na zprávu, souhlasit se všemi podmínkami a žít životem partnera, zapomínaje na svůj vlastní. Navenek se zdají být velmi milující, ale ve skutečnosti je více znepokojuje strach z opuštění. Energie, kterou by bylo možné nasměrovat na rozvoj, se místo toho vynakládá na neustálou kontrolu a znepokojení.

Psychologové poznamenávají, že takové chování nepřitahuje, ale spíše odpuzuje potenciální partnery. Vytváří nezdravou nerovnováhu a zbavuje vztah lehkosti. Partner „běžce“ buď unaví tlak, nebo se ho chytí a bere jeho oddanost jako samozřejmost.

Co se stane, když se muž zastaví a rozhodne se soustředit na sebe? Najednou zjistí, že má své zájmy, kariérní cíle a přátele. Jeho sebevědomí přestává záviset na vnějším potvrzení a posiluje se zevnitř.

Takový člověk se stává emocionálně soběstačným a začíná vyzařovat klidnou sebejistotu. Tato vlastnost je neuvěřitelně přitažlivá, protože znamená, že být s ním bude příjemné, nikoli emocionálně náročné. Vstupují do vztahu ne ze strachu z osamělosti, ale z touhy sdílet již zavedený život.

Místo toho, aby se partnera držela, nabízí mu zajímavý svět, do kterého on s radostí vstupuje. Hranice přestávají být zdmi a stávají se jasnými pravidly hry, která oba respektují. Láska přestává být nutností a stává se vědomou volbou dvou celistvých osobností.

Samozřejmě, tato cesta vyžaduje odvahu a vnitřní práci, možná i s psychoterapeutem. Ale výsledek stojí za to – vztah založený na rovnosti, kde můžete být sami sebou, aniž byste hráli cizí roli. Je to zdravá náklonnost, kde je jak blízkost, tak svoboda.