Zygmunt Bauman, filozof: „Jsme šťastní, dokud neztrácíme naději, že budeme šťastní.“

Bauman nám připomíná, že štěstí nespočívá v vlastnictví, ale v bytí; ne v cíli, ale v cestě.

Sociolog a filozof Zygmunt Bauman byl jedním z největších myslitelů 20. století, kteří uvažovali o smyslu života a hledání štěstí ve společnosti charakterizované konzumem a pomíjivými věcmi. Ve své eseji „Umění života. Od života k umění“ (Paidós, 2017) nám Bauman navrhuje, abychom lidskou existenci nevnímali jako mechanickou posloupnost úspěchů a získaných věcí, ale jako nepřetržité tvoření, proces, který je zároveň estetický i etický. „Náš život, ať si to uvědomujeme nebo ne, ať se nám to líbí nebo ne,“ píše a zdůrazňuje, že život nám není dán v hotové podobě, ale je konstruován našimi rozhodnutími, činy a chybami.

V době spěchu, veřejnosti a potřeby společenského uznání kritizuje Bauman iluzi štěstí jako formy úspěchu nebo hromadění. Tvrdí, že moderní společnost zaměnila blahobyt za konzumaci a nahradila hledání smyslu nutností chlubit se a předstírat. Jeho úvahy přímo poukazují na sociální sítě a kult ega: lidé, tvrdí, již nedělají něco pro potěšení nebo přesvědčení, ale aby byli viděni, schváleni a obdivováni. V tomto kontextu se štěstí stává dalším předmětem k předvádění, něčím, co je třeba sdílet a co musí být schváleno ostatními, aby vypadalo autenticky.

Bauman však této logice odporuje a nabízí stejně jednoduchou jako hlubokou úvahu: „Jsme šťastní, dokud neztrácíme naději, že budeme šťastní“. Pro něj není štěstí trvalým stavem nebo konečným bodem, ale neustálým pohybem k tomu, kým chceme být. Naděje – napětí mezi tím, kým jsme, a tím, kým chceme být – udržuje možnost štěstí. V okamžiku, kdy přestaneme toužit po lepší budoucnosti nebo si ji představovat, štěstí zmizí.

Autor knihy „Tekoucí současnost“ varuje, že ve společnosti, kde se vše měří produktivitou a individuálním úspěchem, lidé riskují, že ztratí smysl života. Podle Baumanova názoru egoismus a touha po osobním prospěchu zničily myšlenku společenství a oslabily sociální vazby, které dávají smysl existenci. „Nenáviděl,“ píší mu čtenáři, „společnost, která se snažila nahradit to, co přináší štěstí a nelze koupit, tím, co lze koupit, ale nepřináší štěstí, nebo jen krátkodobým štěstím s negativními dlouhodobými důsledky.“

V tomto smyslu je jeho poselství jasné: štěstí není něco, co lze nahromadit, ale něco, co lze pěstovat . Nezáleží na penězích nebo uznání, ale na autentičnosti, na schopnosti budovat život v souladu se svými hodnotami. Bauman navrhuje oživit řemeslný rozměr bytí: žít jako ten, kdo vytváří jedinečné umělecké dílo, trpělivě, s chybami, záměrně.

Ve svých úvahách nám Bauman připomíná, že štěstí nespočívá v držení, ale v bytí; ne v cíli, ale v cestě. „Jsme šťastní, dokud neztrácíme naději, že budeme šťastní,“ opakuje, jako by to bylo zároveň varování i útěcha. V proměnlivém, nejistém a závratném světě nám jeho myšlenkový postup vrací zářivou jistotu: naděje – ta tichá víra, že život může být ještě lepší – je posledním útočištěm lidského štěstí.