Kosmický odpad blokuje teleskopy: „Máme co do činění s nekontrolovatelným geoinženýrským experimentem“

96 % snímků z některých vesmírných observatoř na nízké oběžné dráze Země bude v příštím desetiletí znečištěno světlem satelitů.

Megaskupiny satelitů se pro vědeckou komunitu stávají spíše problémem než řešením, protože brání astronomickým pozorováním a zakrývají zorné pole dalekohledů. 96 % snímků z některých kosmických observatoří na nízké oběžné dráze Země bude během příštího desetiletí zkresleno kvůli světelnému znečištění ze satelitů a kosmickému odpadu, který při tom vzniká.

Podle studie nedávno zveřejněné v časopise Nature je nutné světelné znečištění minimalizovat, jinak bude astronomický výzkum vážně narušen. V roce 2019 se na oběžné dráze Země nacházelo 2000 satelitů, ale díky snížení nákladů se jejich počet snížil téměř na 15 000 a podle údajů Evropské kosmické agentury (ESA) jich může být do roku 2030 více než 100 000. V budoucnu bude světelné znečištění ovlivňovat 39,6 % snímků pořízených kosmickým dalekohledem Hubble a prakticky všechny snímky pořízené jinými kosmickými dalekohledy, které se nacházejí na oběžné dráze ve vzdálenosti 400 až 800 kilometrů od Země.

Kosmický odpad blokuje teleskopy: „Máme co do činění s nekontrolovatelným geoinženýrským experimentem“

„Tato studie je dokonce optimistická. Některé satelity nebyly zohledněny, protože je velmi obtížné sledovat všechny nové obchodní iniciativy,“ uvedl Alejandro Sánchez de Miguel z Úřadu pro kvalitu oblohy Andaluského institutu astrofyziky (CSIC) v prohlášení pro Science Media Centre. Podle výzkumníka CSIC se jedná o „nekontrolovatelný geoinženýrský experiment, jehož dopad na astronomii je jen špičkou ledovce“.

Autoři studie předpokládají, že řešením by mohlo být vypuštění satelitů na nižší oběžné dráhy, než na kterých pracují teleskopy, i když emise mohou mít i jiné důsledky pro ozonovou vrstvu. „Tato studie ukazuje, že ztrácíme viditelnost nejen pro pozemní, ale i pro vesmírné teleskopy, což povede k dodatečným nákladům spojeným se startem budoucích teleskopů nad vrstvou vesmírného odpadu, kromě rizika srážky s tímto odpadem,“ poznamenává De Miguel. Proto navrhuje „co nejdříve začít uplatňovat stávající pravidla kosmické činnosti s cílem zmírnit dopady a poskytovat veřejnosti informace s cílem zvýšit povědomí o jejich dopadech“.

Ve stejném duchu Jorge Hernández Bernal, výzkumník z Laboratoře dynamiky meteorologie Univerzity Sorbonne, CNRS (Francie), poznamenává, že „taková řešení jsou spíše dočasná, neřeší problém jako celek a neodstraňují jeho příčiny“. Připomíná také: „Kromě toho, že megakonstelace ohrožují astronomická pozorování, ničí také kulturní dědictví, kterým je noční obloha; ohrožují mírové a společné využívání vesmíru, protože zvyšují riziko Kesslerova syndromu (srážky satelitů ve vesmíru); způsobují velké množství raketových startů a ničení kosmického odpadu, což má vliv na ozonovou vrstvu a změnu klimatu atd. Problém megakonstelací, stejně jako jiné problémy naší civilizace (klimatické, ekosociální a zdrojové krize, vojenské tendence…), je pouze symptomem socioekonomického systému, který se vymyká kontrole a který nás svou iracionální touhou po růstu vede k úpadku.

Kosmický odpad blokuje teleskopy: „Máme co do činění s nekontrolovatelným geoinženýrským experimentem“

„Realizace megakonstelací je odpovědí na zištné zájmy a konkurenci mezi megakorporacemi, které mají nadměrnou moc nad státy, což blokuje vypracování mezinárodních dohod a pravidel, které by umožnily racionální a spravedlivé využívání vesmíru pro celé lidstvo. V důsledku toho je počet satelitů plánovaných ke startu prostě nepřijatelný a koordinace a plánování jsou nedostatečné,“ uvedl Hernández Bernal ve svém prohlášení pro Vědecké mediální centrum.

Podle výzkumníka CNRS spočívá řešení v opravdové demokratizaci vesmíru: „Musíme se zeptat sami sebe: jaké služby nám mohou megakonstelace nabídnout? Které z těchto služeb jsou skutečně užitečné pro společné blaho v podmínkách klimatické a ekologické krize? Potřebujeme megakonstelace satelitů?“