Když se mozek brání tím, že útočí sám na sebe: skrytý význam sebesabotáže.
Zvyk kousat si nehty, prokrastinace nebo mentální sebetrýznění nejsou vždy charakterovými vadami. Neurobiologie předpokládá, že takové chování může být varovnými signály z mozku, primitivními strategiemi zvládání strachu, snižování nejistoty a vyhýbání se předpokládané újmě. Náš mozek je stroj předvídání. Hodnotí rizika, představuje si budoucí scénáře a přijímá rozhodnutí ještě dříve, než si to uvědomíme. Tato schopnost, která je zásadní pro přežití, má také nepříjemnou stránku: někdy nás vede k chování, které se jeví jako iracionální nebo sebedestruktivní. Sebesabotáž, která zdaleka není pouhou slabostí, může být primitivní formou obrany.
Sebesabotáž jako varovný signál
Když jsme pod tlakem, tělo často reaguje dříve než mysl. Kousání nehtů, nutkavé škrábání, údery do předmětů nebo odkládání důležitých úkolů jsou častými reakcemi na stres. Podle klinického psychologa Charlieho Heriota-Maitlanda funguje takové chování jako „kontrolované poškození“: mozek dává přednost malé, známé hrozbě před neurčitou a potenciálně vážnější nebezpečím.
Odkládejte věci na později, zdokonalujte se, trestejte se
Prokrastinaci lze chápat jako ochranu před strachem z neúspěchu nebo odmítnutí. Odkládání úkolu na později snižuje úzkost, i když z dlouhodobého hlediska problém zhoršuje. Perfekcionismus funguje opačně: hyperkontrola, nadměrná pozornost věnovaná detailům a neustálá snaha vyhnout se jakékoli chybě. Oba mechanismy směřují ke stejnému cíli: bezpečnosti. Do této skupiny patří také nadměrná sebekritika. Mentální sebetrýznění vytváří falešný pocit kontroly a autonomie, i když ve skutečnosti zesiluje pocit úzkosti.
Výstražný systém s evolučními kořeny.
„V biologii nic nedává smysl, pokud to nebereme v kontextu evoluce,“ řekl Teodosius Dobzhansky. Náš mozek se vyvinul tak, aby dokázal rozpoznat nebezpečí v nepřátelském prostředí, kde mohla být chyba fatální. Dnes, i když se rizika změnila, tento systém nadále funguje. Neurotransmitery, jako je noradrenalin, dopamin a glutamát, aktivují neuronové sítě, které upřednostňují bdělost, předvídavost a rychlou reakci. Problém nastává, když je tento systém nadměrně aktivován v podmínkách, kdy neexistuje skutečné nebezpečí.
Když se ochrana obrátí proti nám
Sebesabotáž se může stát samosplňujícím proroctvím. Nadměrná sebejistota vede k nedbalosti; strach paralyzuje možnosti. V obou případech systém varování nakonec vyvolává přesně to, čemu se snažil zabránit. U adolescentů může tento mechanismus nabývat závažnějších forem, jako je nesuicidální sebepoškozování. Řezy nebo jiná fyzická poranění uvolňují endorfiny, které dočasně zmírňují úzkost nebo depresi a fungují jako rychlý, ale nebezpečný způsob emoční regulace.
Sebepoškozování a neurodiverzita
U lidí s poruchou autistického spektra (PAS) může být sebepoškozující chování reakcí na smyslové přetížení nebo nepochopitelné a stresující situace. Údery, kousání nebo vytrhávání vlasů fungují jako mechanismy seberegulace v prostředí, které je vnímáno jako chaotické. Pochopení těchto behaviorálních reakcí jako biologických odpovědí, a nikoli pouze jako náhodných činů, má zásadní význam pro jejich terapeutický účinek.
Porozumění pro zásah
Heriot-Maitland nabízí terapeutické metody zaměřené na snížení potřeby těchto „drobných škod” a posílení zdravějších strategií překonávání obtíží. Prvním krokem je pochopit, že sebedestruktivní chování nevzniká z rozmaru, ale z činnosti mozku, který se nás snaží chránit… i když je to nesprávné.
