Coach vyjadřuje smutek nad smrtí Cauã Batisty: „Udělal pro mě hodně“

„Mnozí si myslí, že vztah mezi mentorem a studentem je jednosměrná ulice, kde jediný, kdo může nabídnout, je ten, kdo učí.

Cauã byl můj první student. Mnohokrát jsem to popřel, protože ve třídě byli jen těžcí dospělí a maturanti. Jak bych do takového kontextu vložil 8, 9leté dítě? A taky bílý pásek. Chaos. Kdyby se tam něco stalo, byl bych zodpovědný. A začínal jsem svou cestu učitele. Jediné, co jsem chtěl, bylo uniknout velké odpovědnosti.

Až jsem se po dlouhém naléhání (od něj) vzdal. Ale několikrát jsem svému pánovi řekl, že ho vrátím do dětské třídy. Děti často žádají, aby opustily moji třídu; zeptal se, aby vešel. Takže tam něco bylo. Hodně se trefil.

Čas letěl jako voda, a když jsem to viděl, „mik“ už byl kus mého nehtu a mozol na noze, protože nepustil. To mi ztěžovalo zvládnutí některých problémů a na chvíli jsem si dal pauzu. Čas plynul, a když jsem si všiml, byl už obrovský, s knírem větším než já, což byl největší taekwondo reference, kterou jsem měl ve třídě.

Narozený samouk. Naučil jsem se věci sám, sledoval jsem videa a aplikoval je ve třídě. Bylo to součástí mé magisterské zkoušky a pořádně mě šťouchlo do zad a vyhodilo mě z místnosti. Tam, myslím, slevil, protože přišel zbaběle.

Ten chlap miloval život, jako jsem nikdy neviděl nikoho milovat. Byl intenzivní ve všem, do čeho se pustil. Tato intenzita mezi námi vyvolala několik bojů. Byl to prst ve tváři, změna hlasu (tam a zpět). Představte si hubatého „mika“. Ale nikdy mu nechyběl respekt a nikdy mě v dojangu neoslovil mým jménem.

Kdybych naplánoval trénink na Vánoce, byl by tam. Vždy včas a někdy jede jediný. Jedl jsem tatami. A naučil mě, jak učit.

Jeho zpoždění byla způsobena nejvíce „Cauã“ věcmi, jaké si dokážete představit:
„Vytáhl jsem ponožku, aby uschla, v dešti zvlhla a já hledal jinou.“

Pomáhal od starého k novému, od bílého pásu k černému. Strávil jsem hodinu vysvětlováním jediného cvičení. Když jsem něco vysvětloval, přišel a doplnil mě.

Lidé ho hodně odsuzovali za to, že doplňoval všechno, co jsem ve třídě řekl, protože mu mnozí rozuměli, jako by mi přerůstal přes hlavu. Ale sakra, když mě dokončuje, proč budu držet hubu? Ať se „mik“ vyjádří. (Ale někdy jsem mu řekl, aby mlčel.)

Víte, kolik let mu trvalo, než vyhrál kolo? Bylo to 10 let bez výhry. Mohl jsem skončit, ale moje vášeň pro bojové umění mluvila za mnohé. Sakra, to dítě se nevzdává.

Občas mi napsal, protože se něco dělo a on se nemohl ovládat. Tam jsem si vzal Uber, abych se dostal brzy do tělocvičny a promluvil s ním před lekcí. Někdy přišel s ranou pěstí, protože udeřil pěstí do zdi, a plakal jako dítě, které o tom incidentu mluví. Dala bych mu nějakou radu, nechala ho plakat a na konci bych řekla: „Dneska absolvuji hodinu kyorugi.“ Úsměv šel od ucha k uchu (a jaké ucho).

Dlouho byl jediný, kdo se rád rval a měl odvahu vystrčit hlavu na turnaji, vyhrát hlavu, zlomit si nos. Vytvořil armádu studentů, aby soutěžili v boji – armádu, kterou jsem nedokázal sestavit ani já. Ukradl mi studenty poomsae, ze kterých se stali milovníci kyorugi.

Tím jsem mu dal pozici kapitána týmu kyorugi. Byl zodpovědný za zvýšení kvóra pro konkrétní školení, nábor, organizaci a udržení na vrcholu chlapů, aby se postarali o vybavení. Pokud by došlo k dezorganizaci vybavení, zůstal by bez výcviku v boji. Tak si představ, jak mu to vadilo.

Den před nehodou jsem ho vzal s sebou cvičit, protože všechny cviky dělal špatně. Trénovali jsme jeho sérii, pak moji, a pak absolvoval dvě lekce taekwonda za sebou. Trénoval pět hodin v kuse! A byl úplně šťastný. Na konci řekl:
„Můžu si s tebou vždycky zacvičit?“

Nesnášel lehké boje. Když přišli nalehko, zlobil se, protože byl jako dítě vychován a bojoval s dospělými vážícími více než 100 kg. Řekl:
„Páni… to je bitka. Je to taekwondo! Zlobím se, když vidím lidi na páskové zkoušce dělat lehké zápasy. Za mého času mě posadili a jediné, co jsem mohl udělat, bylo brečet.“

Bylo těžké mu vysvětlit, že časy se změnily. Bylo těžké zkrotit bestii, kterou jsme vytvořili. Protože jsem tomu dal křídla a pak jsem to musel ostříhat.

Co jsem řekl výše: udělal pro mě mnohem víc než já pro něj. Protože jsem díky němu měla možnost prožít velkou část svého života s někým tak výjimečným.

Teď, když je moje „kulka“ pryč, mohu jen uspořádat svou dezorganizaci, pokračovat v odkazu a jak by řekla jeho oblíbená píseň, i bez hlavního umělce musí show pokračovat.“