Už nejsou žádné volné bity | Autor Mendes Bota
Pouze Američané, odborníci na mix tavernového marketingu, sci-fi a nositelé Nobelovy ceny, přišli s velmi oblíbeným výrazem jako „neexistuje nic takového jako oběd zdarma“. Kdo by si pomyslel, že nabízení jídla zdarma každému, kdo si koupí alespoň jeden nápoj, se stane jedním z pilířů moderního ekonomického myšlení? Jídlo opravdu nebylo zadarmo, protože vysoká cena vinasy nebo piva daleko převyšovala náklady na vaření. Navíc zneužívání soli vedlo ke konzumaci tekutin k potlačení sucha. Pokud se chytrost objevila v 19. století a chodila do praktické školy, byl to laureát a nositel Nobelovy ceny za ekonomii – Milton Friedman –, kdo tuto myšlenku zvěčnil tím, že jí v roce 1975 dal název knihy („Neexistuje žádná taková věc jako oběd zdarma“). Ve své složité jednoduchosti šlo o poznání, že s každou příležitostí jsou spojeny náklady, často skryté, které však bude muset někdo zaplatit, v konečném důsledku daňoví poplatníci a sami příjemci milosti. Jinými slovy, když chcete něco získat nebo pasivně přijmout nabídku, vzdáváte se něčeho jiného, jako je čas, peníze nebo zdroje. Nic není skutečně zadarmo a dokonce i to, co se zdá nabízené, má přidruženou fakturu nebo očekávanou protihodnotu.
Když místní úřady nad rozumnou míru plýtvají na představení a akce o všem a o ničem, na osvětlení a ohňostroje, utrácejí veřejné peníze na zábavní aktivity, které by možná byly užitečnější a nezbytnější při údržbě základní infrastruktury, ve veřejném bytovém fondu nebo při sociální podpoře zranitelnějších vrstev. Nejde o radikální ořezání aspektu kulturní a rekreační zábavy. Jde o znovunabytí smyslu pro rovnováhu a zdravý rozum v tom, co už hraničilo s nadsázkou. Když veřejný manažer přijímá ve svých rozhodnutích prebendy a sympatie od někoho s ekonomickými zájmy, musí vědět, jak oddělit styk s veřejností a srdečnost od osobního kontaktu, od nezávislosti, s níž musí vykonávat svůj mandát, v němž musí převažovat zájem komunity. Tady to je! Je důležité mít na paměti, že „neexistuje nic takového jako oběd zdarma“. V těchto typech přístupů je téměř vždy základní záměr. Na druhé straně nadsázky jsou ti, kteří tento potenciální konflikt špatně chápou.
Setkal jsem se s bývalým starostou Fara, který svou myšlenku nezávislosti na zájmech, které se točily kolem magistrátu, bral tak vážně, že by se nesmířil s tím, že by si na pultu jakéhokoli podniku koupil byť jen šálek kávy. Párkrát jsem ho potkal na obědě samotného v restauracích v centru hlavního města. Přísně sám, na jednom z těch malých čtvercových stolků s bílým papírovým ručníkem nahoře. Bylo to trapné a pro někoho, kdo zastává tak důležitou pozici, nezvyklá scéna. Byl to skutečně čestný člověk a nikdy jsem o něm neslyšel mluvit v eticky diskreditujícím smyslu. Postupně se ale izoloval. Až nakonec volby prohrál. Ne tak do moře, ne tolik do země, říkali lidé vždycky.
Nové generace nepoznaly depresivní, zaostalé, odlehlé, izolované a zaostalé Algarve až do nástupu turistického ruchu v regionu na začátku šedesátých let minulého století. Možná si ani neuvědomují důležitou roli, kterou fíky, jedno z tradičních sušených plodů Algarve, sehrály při zabíjení hladu tolika obyvatel Algarve, celých rodin. Kolik dělníků odešlo na svůj den za úsvitu s hrstí fíků v kapse, aby měli žaludky šťastné po celý den. Zapadákovy ovládaly drobné zemědělství, zavlažování bylo stále přeludem. Nemá cenu to ignorovat: bez cestovního ruchu by Algarve nebylo tím, čím je dnes. Ale i zde „není žádný oběd zdarma“. Při intenzivní okupaci území (zejména na pobřeží), neuspořádaným a nevyváženým způsobem, byl a bude zaplacen velký účet. Většina obyvatel stále více není schopna držet krok s náklady na bydlení, domácími poskytovateli služeb, dokonce ani s cenou takzvaných „mořských ryb“ nebo místně ulovených mořských plodů.
Masová turistika vyplývající z nadměrné městské okupace dělá z pohybu lidí a vozidel v hlavní sezóně peklo. Stále hledáme škody, při hledání vody, na silnicích, ve zdravotnických zařízeních, při doplňování pláží, při sběru odpadků. Cestou se ničí ekologicky a scénicky relevantní oblasti a každým dalším dnem se ztrácí centimetr kulturní identity. Abych se vyhnul opakování Friedmana, dovolte mi křičet po svém: „Už nejsou žádné volné bity!“… pokud vůbec kdy byly.
Autor píše podle starého pravopisu
Přečtěte si také:
