Dva sopky způsobily „déšť z ledových krystalů“, který před 4 miliardami let zpustošil Mars.
Již existuje dostatek důkazů o přítomnosti zamrzlé vody na Marsu, ale vědecké údaje naznačují její přítomnost v polárních oblastech planety. Od počátku 21. století však sondy Mars Odyssey a ExoMars Trace Gas Orbiter prováděly měření v rovníkových oblastech a zjistily vysoké hladiny vodíku u povrchu. Odborníci tvrdí, že to může naznačovat „přítomnost velkého množství ledu v této oblasti“. Pochopení jeho množství a složení je důležité pro budoucí vesmírné mise na Mars.
Právě proto se mnoho vědců na Zemi snaží pochopit, jak vznikl led v této oblasti, kterou nazývají „nečekanou“. Nyní skupina vědců pod vedením Sairy S. Hamidové a Amandy B. Clarkové z Arizonské státní univerzity a Lory Kerberové z Laboratoře reaktivního pohybu NASA (JPL) tvrdí, že se jim podařilo pochopit, co se stalo: téměř filmová scéna se dvěma sopkami a „planetární katastrofou“, během níž z marťanské oblohy padaly ledové krystaly. Výsledky svého výzkumu publikovali v časopise Nature Communications.
„Příběh o ledu a plameni“
Autoři se domnívají, že dva starověké vulkány na Marsu – hora Apollinaria a Velký Syrt – způsobily před asi 4 miliardami let planetární katastrofu, která změnila klima planety. V té době měla planeta hustší atmosféru – s tlakem CO₂ asi 1 bar – a pravděpodobně vlhčí povrch.
Dva gigantické sopky vyvrhly 400 bilionů kilogramů vody ve formě páry během „epizod trvajících tři až pět dní“. Tato vodní pára stoupala ve sloupcích do výšky až 45 kilometrů do marťanské oblohy.
Z této výšky teplota prudce poklesla. Vysvětlují, že následoval „obrovský déšť z ledových krystalů“, který pokryl většinu marťanského rovníku. Podle studie dosahovalo množství srážek 0,5 metru denně, což je srovnatelné s intenzitou nejsilnějších bouří na kontinentální části Antarktidy.
Tento grandiózní sněhový příval planetárního rozsahu vytvořil „usazeniny o tloušťce až pět metrů“. Led se postupně smísil s popelem a vytvořil porézní materiál, který jej izoloval a uchoval „pod zemí“ po miliony let.
Podle autorů může tato neuvěřitelná historie poskytnout věrohodné vysvětlení přítomnosti ledu pod povrchem Marsu v rovníkových oblastech – zóně, kde současné teploty a nízký atmosférický tlak činí jeho vznik a uchování prakticky nemožným.
A kromě toho… Kyselina sírová
Kromě vodní páry tým do svých modelů zahrnul také emise kyseliny sírové (H₂SO₄), časté složky výbušných erupcí. Tyto částice působily jako odrazivé aerosoly, které výrazně snižovaly množství slunečního záření dopadajícího na povrch a způsobovaly „marťanskou zimu“, která snížila průměrnou teplotu planety o 10 stupňů Kelvina.
„Za takových podmínek by na Marsu nastala vulkanická zima, která by mohla udržet led po dlouhou dobu, dokonce i na rovníku,“ vysvětluje Hamid ve svém článku. Tento efekt je velmi podobný tomu, který byl pozorován na Zemi po erupci Pinatubo v roce 1991, která dočasně ochladila globální klima.
Modelování ukazuje, že oblak kyseliny sírové by mohl obletět planetu několikrát za pouhých několik měsíců a udržet klima chladné po dobu nejméně dvou let, než by se rozptýlil. Pokrytá popelem nebo prachem by ledová čepice byla uzavřena a zachovala si svou „živost“ až do dnešních dnů.
Klíč k lidskému výzkumu… a životu!
Kromě vlivu na historii klimatu planety má tento objev také zásadní význam pro naši přistání na Marsu. Pokud ložiska ledu skutečně existují na rovníku planety, jsou strategicky umístěna pro budoucí pilotované mise, protože se nacházejí v dostupnějších a mírnějších oblastech než póly.
Na jedné straně je to pravda. Na druhé straně však odborníci zdůrazňují, že „oblasti interakce vody a sopečné činnosti mohly sloužit jako dočasně vhodné prostředí pro mikroorganismy“. „Místa, kde koexistuje led, teplo a vulkanické minerály, jsou jedny z nejslibnějších pro hledání známek života v minulosti,“ říká Clark.
