Musí být sportovci dobrým příkladem pro společnost? – 22.05.2026 – Marina Izidro

Příští pátek (29) bude mít na Netflixu premiéru dokumentární série o životě Rafaela Nadala. Španělský tenista byl jedním ze sportovců, které jsem nejvíce obdivoval. Má jedinečný talent, ale vždy prokázal, že úspěchy přicházejí pouze díky disciplíně, úsilí a odolnosti. Taková obětavost ho korunovala zaslouženě úspěšnou kariérou s 22 grandslamovými tituly, mezi desítkami dalších.

Zároveň ukázal, že není tak „dokonalý“ jako jeho velký rival Roger Federer. Byl podrážděný, měl své výstřednosti a nikdy neskrýval, jak moc trpěl zraněními, zvláště když byl blízko tomu, aby přestal hrát. Šířil dobré hodnoty sportu na kurtu i mimo něj. V obou případech, kdy jsem měl tu čest s ním dělat rozhovor, byl Nadal zdvořilý a profesionální.

V nedávném rozhovoru pro severoamerickou televizní síť CNN byl dotázán na rozhodnutí Carlose Alcaraze – považovaného za jeho nástupce v tenise – veřejně prozradit, že rád chodí na večírky a cestuje se svými přáteli na Ibizu. Nadal poté odpověděl, že když byl profesionálním tenistou, dělal totéž, ale nikdy necítil, že by to potřeboval sdílet se světem. O to víc si získal můj respekt: ​​ukázal, že stejně jako my, smrtelníci, život není jen práce, a našel si čas i na zábavu.

Nadal přitom vždy velmi dobře věděl, jaké povinnosti přináší být slavným sportovcem ve smyslu přání pozitivně ovlivňovat životy těch, kteří ho podporovali.

Ve stejném týdnu jako Nadalův rozhovor upoutal Neymarovo první veřejné gesto pozornost poté, co byl povolán k obraně brazilského týmu na mistrovství světa: zveřejnění komerčního partnerství s bookmakerem na sociálních sítích.

Mají sportovci povinnost být dobrým příkladem pro společnost? Osobně věřím, že ano, nebo že by se o to měli alespoň pokusit a připadá mi nemožné obdivovat někoho, kdo se chová naprosto nezodpovědně. Ale teoreticky nemají. Jiní lidé si mohou myslet, že v dospělosti každý dělá to, co považuje za nejlepší.

Dokonce se přikláním k názoru, že veřejné osobnosti, které nejsou tak přímočaré, najdeme ve sportu i mimo něj zajímavější, protože pokud někoho obdivujeme, je to proto, že se s ním nebo s ní nějakým způsobem ztotožňujeme. Když vyhrají, inspirují nás k přesvědčení, že dokážeme něco těžkého. A když dělají chyby, může to být dokonce úleva. Znamená to, že jsou to lidské bytosti a že, fuj, i když mají nedostatky, můžeme si poradit i s těmi našimi. Zatím je vše v pořádku.

Zpochybnitelné je, když postoje překračují hranice toho, co je osobně a profesně přijatelné, opakovaně a zároveň. Jako ve chvíli, kdy normalizujeme někoho, kdo už je milionář a chce vydělávat ještě více peněz sázkami – což ničí životy chudých rodin v Brazílii. Nebo když se politická pozice používá ke zvýšení polarizace v již rozdělené zemi. Nebo ti, kteří se na pracovišti nechovají profesionálně, používají nadávky, sexistické řeči a fyzickou agresi.

Pokud i tak budeme dál slepě hájit tento „idol“ – přestože on ani neví, kdo jsme a nezajímá se o nás –, pravděpodobně to o něm vypovídá stejně jako o těch, kteří ho zbožňují.

Mezitím jsme jako společnost otupělí.

PŘÍTOMNÝ ODKAZ: Líbil se vám tento text? Předplatitelé mají přístup k sedmi bezplatným přístupům z libovolného odkazu denně. Stačí kliknout na modré F níže.