Kosmický odpad blokuje teleskopy: „Máme co do činění s nekontrolovatelným geoinženýrským experimentem“
96 % snímků z některých vesmírných observatoř na nízké oběžné dráze Země bude v příštím desetiletí znečištěno světlem satelitů.
Megaskupiny satelitů se pro vědeckou komunitu stávají spíše problémem než řešením, protože brání astronomickým pozorováním a zakrývají zorné pole dalekohledů. 96 % snímků z některých kosmických observatoří na nízké oběžné dráze Země bude během příštího desetiletí zkresleno kvůli světelnému znečištění ze satelitů a kosmickému odpadu, který při tom vzniká.
Podle studie nedávno zveřejněné v časopise Nature je nutné světelné znečištění minimalizovat, jinak bude astronomický výzkum vážně narušen. V roce 2019 se na oběžné dráze Země nacházelo 2000 satelitů, ale díky snížení nákladů se jejich počet snížil téměř na 15 000 a podle údajů Evropské kosmické agentury (ESA) jich může být do roku 2030 více než 100 000. V budoucnu bude světelné znečištění ovlivňovat 39,6 % snímků pořízených kosmickým dalekohledem Hubble a prakticky všechny snímky pořízené jinými kosmickými dalekohledy, které se nacházejí na oběžné dráze ve vzdálenosti 400 až 800 kilometrů od Země.
„Tato studie je dokonce optimistická. Některé satelity nebyly zohledněny, protože je velmi obtížné sledovat všechny nové obchodní iniciativy,“ uvedl Alejandro Sánchez de Miguel z Úřadu pro kvalitu oblohy Andaluského institutu astrofyziky (CSIC) v prohlášení pro Science Media Centre. Podle výzkumníka CSIC se jedná o „nekontrolovatelný geoinženýrský experiment, jehož dopad na astronomii je jen špičkou ledovce“.
Autoři studie předpokládají, že řešením by mohlo být vypuštění satelitů na nižší oběžné dráhy, než na kterých pracují teleskopy, i když emise mohou mít i jiné důsledky pro ozonovou vrstvu. „Tato studie ukazuje, že ztrácíme viditelnost nejen pro pozemní, ale i pro vesmírné teleskopy, což povede k dodatečným nákladům spojeným se startem budoucích teleskopů nad vrstvou vesmírného odpadu, kromě rizika srážky s tímto odpadem,“ poznamenává De Miguel. Proto navrhuje „co nejdříve začít uplatňovat stávající pravidla kosmické činnosti s cílem zmírnit dopady a poskytovat veřejnosti informace s cílem zvýšit povědomí o jejich dopadech“.
Ve stejném duchu Jorge Hernández Bernal, výzkumník z Laboratoře dynamiky meteorologie Univerzity Sorbonne, CNRS (Francie), poznamenává, že „taková řešení jsou spíše dočasná, neřeší problém jako celek a neodstraňují jeho příčiny“. Připomíná také: „Kromě toho, že megakonstelace ohrožují astronomická pozorování, ničí také kulturní dědictví, kterým je noční obloha; ohrožují mírové a společné využívání vesmíru, protože zvyšují riziko Kesslerova syndromu (srážky satelitů ve vesmíru); způsobují velké množství raketových startů a ničení kosmického odpadu, což má vliv na ozonovou vrstvu a změnu klimatu atd. Problém megakonstelací, stejně jako jiné problémy naší civilizace (klimatické, ekosociální a zdrojové krize, vojenské tendence…), je pouze symptomem socioekonomického systému, který se vymyká kontrole a který nás svou iracionální touhou po růstu vede k úpadku.
„Realizace megakonstelací je odpovědí na zištné zájmy a konkurenci mezi megakorporacemi, které mají nadměrnou moc nad státy, což blokuje vypracování mezinárodních dohod a pravidel, které by umožnily racionální a spravedlivé využívání vesmíru pro celé lidstvo. V důsledku toho je počet satelitů plánovaných ke startu prostě nepřijatelný a koordinace a plánování jsou nedostatečné,“ uvedl Hernández Bernal ve svém prohlášení pro Vědecké mediální centrum.
Podle výzkumníka CNRS spočívá řešení v opravdové demokratizaci vesmíru: „Musíme se zeptat sami sebe: jaké služby nám mohou megakonstelace nabídnout? Které z těchto služeb jsou skutečně užitečné pro společné blaho v podmínkách klimatické a ekologické krize? Potřebujeme megakonstelace satelitů?“
