Mistrovství světa: Jak zemřít a být vzkříšen za jedno odpoledne – 7.7.2026 – Poslední Messi

Bylo by fér, aby poslední obrázek Lionela Messiho na mistrovství světa byl ten, že penalta nebyla zahozená? Ne, nebylo, ale k tomu Argentinec směřoval, fotbalově i psychicky zneškodněný Egyptem, soupeřem s vedením 2:0 v závěrečné části zápasu.

Po Norsku Erlinga Haalanda dovršil Egypt Mohammeda Salaha katastrofu dvou velmocí Jižní Ameriky.

Ale Messiho plán na tomto mistrovství světa si neměl pamatovat jako „mumifikovaného“ hráče Atlanty ani jako muže, který z osmi penalt na mistrovství světa minul čtyři. Půl! Tím, že nepropásl penaltu, která by byla v 19. minutě vyrovnána, bývalý hráč Barcelony potvrdil, že je člověk: jako každý je něco, v čem není tak dobrý. S důležitým postřehem: jsou věci, ve kterých je lepší než kdokoli jiný. Je schopen například vstřelit 21 gólů na mistrovství světa, alespoň jeden v každém z pěti zápasů, které na tomto turnaji odehrál.

A tak přišla 78. minuta, kdy Messi centroval na hlavu „Cutiho“ Romera a přiblížil Argentinu ke gólu. A tak přišel v 83. minutě ohromující tah, kdy míč poskakoval po prostoru, až ho Messi trefil zběsilou střelou zleva na 2:2. A tak přišel v 92. minutě centr Lautara Martíneze a přesná, hladká a věčná hlavička Enza Fernándeze. Pohlednice plná fotbalu.

Před 15 lety, kdy byl Messi vyřazen Uruguayí na Copa América, doma v provincii Santa Fe, byl obrazem depresivního hráče: Uruguay vyhrála na penalty a z tribuny ho jeho krajané zasypali urážkami. Před deseti lety, po druhém roce v řadě poraženým Chile ve finále Copa América a opět na penalty, Messi oznámil, že opouští národní tým.

Nedokázal si představit, že to nejlepší teprve přijde, na úrovni, kterou si Argentinci ani on sám nepředstavovali.

V toto chladné úterní odpoledne, se zářivým sluncem v Argentině, byla otázka celé země, zda Messi znovu upadne do deprese, zda se kapitán nenapravitelně potopí, aby se s nekonečnou hořkostí a smutkem rozloučil s mistrovstvím světa, národním týmem a svými sny. Nikdo nechtěl tančit to nejsmutnější z tanga.

Ale ne, tango nebylo, protože se rozhodl objevit bůh fotbalu, který existuje. Byl v tom VAR, který zrušil druhý gól Egypta a především v pohodě Leandra Paredese počkal na Omara Marmoushe, který šel sám na bránu, a sebral mu míč. Byl to okamžik, který si připomněl nataženou nohu Emiliana Martíneze v katarském finále proti Francii. Oba zápasy mohly být prohry, ale byly to výhry.

Téměř nikdo v Argentině a Brazílii nemá rád hydratační přestávky, ale to odpoledne v Atlantě byly pro Messiho a společnost nezbytné. Hráči si řekli, že by neměli polevovat ve své ostražitosti, že by si měli dál věřit. Jsou to mladí lidé, kteří hrají fotbal samozřejmě zpaměti, ale pro které bylo nesmírně užitečné se zastavit, podívat se jeden druhému do očí, říct to správné slovo a společně uvěřit, že příběh bude mít šťastný konec.

„Kluci mi už říkají ‚plakač‘,“ přiznal trenér Lionel Scaloni, který má zvláštní způsob prožívání zápasů: góly neslaví, ale polyká je. Našpulí rty, přiloží ruce k obličeji, drží si hlavu. Jednoho dne bude nutné zjistit, zda je Scaloni uvnitř potažen titanem, protože vstřebávat tolik emocí bez jejich uvolnění není lidské. Není žádným překvapením, že když k němu po zápase přistoupili s mikrofonem, muž, který hrál s Bebetem a Maurem Silvou v Deportivo La Coruña, jen řekl „sbohem, musím jít“. Byl zalitý slzami.

Argentina nehraje dobře, to je jasné. Messiho Argentina ale dosahuje něčeho, co v éře VAR a s Donaldem Trumpem v čele FIFA stojí za hodně: fotbal s vášní a srdcem.

Jsou to paradoxní odchody: na pokraji infarktu se cítíme živěji než kdy jindy. To je okouzlující, dokonce i v Brazílii.

A ať se 11 Egypťanů snaží sebevíc, je nemožné ho mumifikovat.

PŘÍTOMNÝ ODKAZ: Líbil se vám tento text? Předplatitelé mají přístup k sedmi bezplatným přístupům z libovolného odkazu denně. Stačí kliknout na modré F níže.