Viděl jsem boží ruku a Maradonův gól na mistrovství světa – 27.06.2026 – Sport

Neměl jsem tam být.

Bylo mi 17 let, nikdy jsem nebyl na fotbale a neměl jsem o tento sport zájem.

Ale to odpoledne, když jsem vstoupil na stadion Azteca v Mexico City, jsem sledoval, jak Argentina čelí Anglii ve čtvrtfinále mistrovství světa ve fotbale mužů 1986. A stal bych se svědkem něčeho, čemu plně porozumím až o mnoho let později.

Na ten den jsme neměli žádné plány, dokud ráno nezazvonil telefon.

Přítel mého táty měl dva lístky na zápas, které nemohl využít. Chtěli bychom s mámou jít?

Můj táta si nebyl jistý, jestli by jeho „princezny“ měly jít do hry. Ostatně po válce o Falklandy/Falklandy uběhlo pouhých pět let a on se obával, že by se případné napětí mezi argentinskými a anglickými fanoušky mohlo přenést i na stadion.

Konflikt v roce 1982 trval 74 dní. Zemřelo v něm 649 argentinských vojáků, 255 britských vojáků a tři civilisté, obyvatelé souostroví.

Proto na hřišti i mimo něj byl zápas mezi Argentinou a Anglií víc než jen fotbalový zápas.

Ale do novináře jsem měl ještě daleko. A úplně jsem nechápal fotbalové diskuse a geopolitické pozadí zápasu.

Moje matka se nerozmýšlela. Koneckonců, bylo to mistrovství světa a ona nehodlala nechat svou dceru promeškat tuto příležitost, která se stane jednou za život.

Mistrovství světa 1986 se hrálo v mé zemi, v Mexiku. Zdálo se, že všichni slaví, protože náš tým, vedený mexickou superstar Hugo Sánchez, si nevedl tak špatně, jak se očekávalo.

Mexiko podlehlo ve čtvrtfinále mocnému západnímu Německu až na penalty. Byl to náš nejlepší výsledek na mistrovství světa, vedle turnaje v roce 1970, který se také hrál v zemi.

Prožíval jsem to spíš jako párty než hru.

Oblékl jsem se a měl na sobě hodně make-upu. Představoval jsem si, že stadion bude plný dobře vypadajících zahraničních fanoušků, ne legendárních hráčů.

Moje matka si myslela, že je to přehnané, ale nechala to být.

Maradona, z padoucha na hrdinu

Vzrušení začalo už cestou, když jsme potřebovali přejít město, abychom se dostali na stadion.

Vlajky v oknech aut, cizinci zpívající v dopravě. I na cestě po obrovském silničním okruhu hlavního města, Periférico, bylo cítit, jak nadšení roste.

Samozřejmě jsem se přidal do party a křičel na všechny „Viva México!“, i když náš tým už byl mimo mistrovství světa.

Fotbal pro mě nebyl moc důležitý. Podstatné bylo zúčastnit se okamžiku.

Uvnitř Azteca byla párty neodolatelná. Hluk, barvy, pocit, že se celý svět shromáždil na jednom místě.

Kolem nás byli fanoušci ze všech stran, zpívali, smáli se, měli na sobě tradiční oblečení, obličeje pomalované pestrými barvami.

Byly dívky, které si malovaly na obličej vlaječky a já jsem je požádal, aby mi jednu namalovaly. Fotky nemám a ještě samozřejmě nebyly ani mobily.

Pamatuji si, že jsem méně přemýšlel o hře samotné a více o emocích být v davu.

Byl jsem příliš zaneprázdněn nastupováním do ola, známé mexické vlny, zcela vtažený do rytmu davu. Fotbal se zdál vzdálený, byl téměř vedlejší.

První poločas skončil 0:0. Jenže po šesti minutách druhého poločasu se vše změnilo.

Najednou všichni vstali. Na vteřinu byl stadion čistě oslavou. Pak nastal zmatek, hádky a spousta hluku přicházela ze všech stran.

Diego Maradona se vystřelil do vzduchu ve stejnou chvíli, kdy o míč bojoval anglický brankář Peter Shilton. Argentinec vstřelil první gól zápasu.

Tam se pro mě všechno změnilo. Najednou šlo o fotbal.

Lidé kolem mě se ptali, jestli gól platí nebo ne. Přeci jen poslal míč do sítě… nebo za to mohla jeho ruka?

Od anglických fanoušků byly slyšet vehementní protesty.

Vedle mě byl muž ve velmi formálním oblečení, měl na sobě oblek a kravatu. Pravděpodobně přišel přímo z kanceláře.

O hře intenzivně diskutoval a zdálo se, že toho o fotbale hodně ví. Byl jsem zmatený a rozhodl jsem se na něj obrátit.

Proč tolik povyku? zeptal jsem se. Proč tolik povyku?

Vysvětlil, že Maradona dal míč do sítě rukou, ale rozhodčí to neviděl a uznal gól.

To mě nechalo v rozpacích.

V tu chvíli jsem si rozhodně nepředstavoval, že budu svědkem toho, co se stane jedním z nejvíce diskutovaných cílů v historii tohoto sportu. Pro mě to byla jen hra, která se odehrála na hřišti a fanoušci kolem mě se jakoby hádali.

Postupem času se branka stala známou po celém světě jako „Boží ruka“, slavný výraz, který vytvořil sám Maradona: Gól dal „trochu hlavou a trochu rukou boží“.

Debata o prvním gólu Maradony na tribuně intenzivně pokračovala. Natolik, že o čtyři minuty později jsme téměř ztratili druhou!

A tady se dostáváme k věci. Když si vzpomenu na chvíle, které jsem ten den strávil mezi tisíci fanoušky na stadionu, nevzpomenu si jako první na „Boží ruku“, ale na druhý gól.

Na rozdíl od prvního velkého pokusu Maradony celý stadion mlčel, když nesl míč dopředu.

Maradona postupoval s téměř nemožnou přesností, dribloval kolem čtyř anglických hráčů. I brankář Shilton dostal fintu a skončil sedět na podlaze.

Bylo vidět, jak se pohybuje po poli, proplétá se sem a tam, dokud… bum! Míč v zadní části sítě. Stadion explodoval!

Rozhlédl jsem se kolem sebe a s úžasem jsem viděl, že na rozdíl od prvního gólu všichni tento druhý slavili. Dokonce i někteří angličtí fanoušci, kteří byli poblíž.

„Proto lidé milují fotbal,“ pomyslel jsem si. „Teď to všechno dává smysl.“

O několik let později Maradona vytvořil slavnou větu: „Míček se nezašpiní.“ To je nejlepší způsob, jak vysvětlit zdánlivý rozpor mezi těmito dvěma cíli, jen pár minut od sebe.

Za Angličany se trefil Gary Lineker a slavný zápas skončil výhrou Argentiny 2:1.

Legrační je, že když jsme na konci zápasu s mámou odcházeli ze stadionu směrem k autu, už jsme zapomněli fotbal, který jsme právě sledovali. Spíš mě zajímal sváteční vzduch kolem nás.

V tu chvíli moje hlava nebyla ve hře samotné. Měl jsem ohromující pocit, že jsem byl uvnitř Aztéky, toho obrovského, ikonického místa, které ve svých zdech ukrývá důležité části nedávné historie Mexika.

Není to jen fotbalový stadion. Je součástí naší kolektivní paměti.

Historický Azték

Stadion Azteca již hostil mistrovství světa v roce 1970, kdy Pelého Brazílie navždy zanechala stopy v mexických příznivcích. Právě tam Brazílie ve finále porazila Itálii 4:1 a vyhrála svůj třetí světový šampionát.

Obdiv Mexičanů k brazilskému týmu zůstal po mnoho let.

Byl mi teprve rok, když se Brazílie stala trojnásobným šampionem, ale Mexiko si svůj fotbal a ducha Brazilců pamatovalo až mnohem později. Mnoho Mexičanů si ke kanárskému týmu vypěstovalo hlubokou náklonnost.

Vždy tu byl pocit, že když Mexiko opustilo soutěže, mnoho fanoušků tak nějak přijalo Brazílii a obdivovali její styl a talent.

V roce 1986 hrála Brazílie dobře a získala si mexická srdce. Vyřazení na penalty proti Francii ve čtvrtfinále se mnohým z nás zdálo jako skutečná tragédie.

Jako Latinoameričané jsme samozřejmě byli rádi, že jsme viděli triumf Argentiny, a to ještě více s Maradonovou brilantností.

Ale když se zeptáte mnoha Mexičanů, odpoví, že tiše snili o tom, že v Mexiku znovu uvidí šampiona Brazílie.

Ale historie stadionu nezahrnuje jen dobré vzpomínky. Zemětřesení z roku 1985 mi stále rezonuje v paměti, které změnilo celé sektory Mexico City na trosky.

Strávili jsme týdny se vzduchem páchnoucím prachem a ztrátou. Zdálo se, že město tají dech.

Stadion Azteca byl při té příležitosti jedním z hlavních útočišť. Právě tam našly útočiště a naději rodiny, které o všechno přišly.

Vstup na stadion byl hluboce dojemný, téměř slavnostní. A přesto se stal místem života a radosti.

Když jsme se s matkou procházely, povídaly si a jedly tacos a ovoce s chilli a limetkou od pouličních prodavačů, byly jsme nesmírně hrdé na to, že jsme Mexičanky.

Smáli jsme se tomu, jak jsme přijali všechny druhy stereotypů, jako jsou sombrera a pestrobarevné oblečení. Použili jsme to všechno s dobrou náladou a rebelií.

A pořádáním mistrovství světa jsme my, Mexičané, nabídli lidské teplo, radost a štědrost celému světu.

Samotný maskot mistrovství světa 1986, paprika v sombreru, jako by zachycoval toho mexického ducha – naprosto odvážný, hravý a neomylně náš.

Uplynuly roky, než jsem pochopil, že jsem byl svědkem skutečně magického okamžiku.

Ač se to může zdát divné, fotbal sám mě nikdy moc nepohnul, ani po zápase. Ale ten konkrétní okamžik mi zůstal v paměti.

Ano, první gól byl kontroverzní a mnoho lidí naštval. Nejen kolem mě toho dne, ale po celém světě po mnoho let.

O něco později jsem žil v Argentině, kde jsem pracoval jako korespondent BBC. Lidé často zmiňovali Boží ruku. Moji argentinští přátelé nikdy nevynechali příležitost zmínit se o epizodě mým anglickým kolegům.

Na druhý gól se ale ve výsledku zapomnělo. A bylo to prostě velkolepé, skoro neuvěřitelné, kdybych to neviděl na vlastní oči.

Osobně se raději chlubím tím, že jsem na stadionu viděl tento druhý gól — „Gól století“!