8 z 10 nejlidnatějších zemí světa není na mistrovství světa – 07/03/2026 – Sport

Mezi fanoušky, kteří se sešli loni 17. června, zavládl chaos, když argentinská hvězda Lionel Messi vstřelil svůj první gól na Mistrovství světa ve fotbale mužů 2026. Byla to krásná střela z vnějšku, pro alžírského brankáře nezastavitelná.

Ale v té skupině nebyl jediný Argentinec.

Fanoušci (mnozí z nich v tradičním dresu argentinského týmu Albiceleste) byli obyvatelé Dháky, hlavního města Bangladéše, kteří se účastnili večírků pod širým nebem organizovaných za účelem sledování zápasu na různých místech po městě.

Další setkání, stejně vášnivá jako tato, se odehrávala v ulicích měst v Indii a Indonésii.

Fanoušci v těchto zemích přijali Messiho a jeho krajany po opakovaném neúspěchu jejich vlastních národních týmů v jejich pokusech kvalifikovat se na mistrovství světa.

Z 10 nejlidnatějších zemí světa se na turnaj v roce 2026 dostaly pouze dvě: Spojené státy jako hostitel a Brazílie.

Rusko a Nigérie se zúčastnily několika předchozích vydání. A dvě další země se nejpopulárnější sportovní události planety zúčastnily pouze jednou: Čína a Indonésie (druhá, když byla ještě holandskou kolonií).

Účast na mistrovství světa však zůstává jen vzdáleným snem pro Bangladéš, Etiopii a Pákistán – stejně jako Indii, která se technicky kvalifikovala na mistrovství světa 1950 v Brazílii, ale nakonec se necelý měsíc před začátkem turnaje odhlásila.

„Je prostě nepřijatelné, že země s miliony fanoušků tak zaostává ve fotbale,“ řekla BBC renomovaná bangladéšská herečka, spisovatelka a fotbalová fanynka Audite Karimová.

Proč je ale fotbalový úspěch tak neúměrný velikosti populace dané země?

Opravdu na velikosti záleží?

Szymanski zdůrazňuje, že naprostá většina zemí, které jsou úspěšné ve fotbale, má dalšího společného jmenovatele: bohatství.

V knize „Soccernomics“ a jeho spoluautor Simon Kuper dospěli k závěru, že země obvykle potřebují „průměrný roční příjem na hlavu 15 000 USD [cerca de R$ 78 mil] vyhrát cokoliv.“

Ale Brazílie a Argentina mají průměrný příjem na hlavu hluboko pod touto hodnotou. A dohromady tyto dvě země vyhrály osm světových pohárů.

Pro britského ekonoma tento výsledek demonstruje důležitost třetího faktoru: „know-how“.

„Tady přichází na řadu zkušenost,“ vysvětluje. „Země, které již vyhrály mistrovství světa, jsou ty, které dominovaly hře před 100 lety, před koncem kolonialismu.“

Doháněcí hra

V zásadě platí, že země, které jsou ve fotbale úspěšné, včetně těch, které se pravidelně účastní turnajů, jako je mistrovství světa, jsou zároveň zeměmi, které odehrály nejvíce zápasů v celé své historii, zejména v regionech s vysokou úrovní konkurenceschopnosti, jako je Evropa a Jižní Amerika.

To pomáhá například vysvětlit, proč Uruguay s pouhými 3,5 miliony obyvatel dokázala vyhrát dvě mistrovství světa (1930 a 1950) a dvě zlaté olympijské medaile v mužském fotbale, ještě před vytvořením turnaje (1924 a 1928).

Prvním mezistátním zápasem Celeste Olímpicy bylo vítězství 6:0 nad Argentinou. Hrálo se v roce 1902, 12 let před prvním reprezentačním zápasem brazilského týmu.

Africké a jihoasijské země musí tvrdě pracovat, aby je dohnaly. Mnoho z nich ostatně existuje mnohem kratší dobu nebo se jejich fotbal rozvinul mnohem později. A některé z nich v tomto procesu vynikly.

Maroko například získalo nezávislost na Španělsku a Francii až v roce 1956 a stalo se jediným africkým státem, který se dostal do semifinále mistrovství světa v roce 2022 v Kataru. A Jižní Korea je jedinou asijskou zemí, která dosáhla čtvrtého místa na mistrovství světa v roce 2002, kdy hostila vedle Japonska.

„Vidíme ale i další země, které tento pokrok nenásledují, jako je Indonésie, Indie, Bangladéš a tak dále,“ zdůrazňuje Szymanski.

Ekonom uvádí, že tyto země čelí potížím kvůli nedostatku zdrojů a schopností. Szymanski se však domnívá, že i při větší investici by stále čelili nedostatku know-how.

Etiopský smutek

Etiopie, desátá nejlidnatější země světa (s přibližně 138 miliony obyvatel), se nikdy nekvalifikovala na mistrovství světa, přestože v roce 1962 vyhrála Africký pohár národů.

Jeho hlavní šance na účast na největší akci přišla v africké kvalifikaci na mistrovství světa 2014 v Brazílii. Země dosáhla závěrečné fáze klasifikace, ale ve vyřazovací části prohrála s Nigérií.

Etiopský fotbal v současnosti čelí tomu, co místní tisk nazývá akutním nedostatkem investic do tohoto sportu. Jedním z příkladů je nedostatek vhodných stadionů pro pořádání zápasů v aktuální sezóně profesionálního mistrovství země.

„V této sezóně jsme odehráli více než 380 zápasů na pouhých třech schválených stadionech,“ prohlásil generální ředitel (výkonný ředitel) etiopské Premier League Kifle Seife pro noviny The Reporter 27. června.

Nedostatek stadionů brzdil i etiopskou mužskou reprezentaci, která musela hrát své domácí zápasy o africkou kvalifikaci na mistrovství světa v Maroku.

Kriket: překážka nebo omluva v jižní Asii?

Některé země jsou také obětí svých úspěchů v jiných sportech.

Indie je jednou ze zemí, které dominují kriketu na planetě. Jeho profesionální liga, IPL, je nejbohatší na světě.

Bývalý indický hráč a trenér Shyam Thapa říká, že tato situace vytváří vážné potíže pro trénink fotbalistů. Úspěch IPL podle něj vedl rodiče ze střední a vyšší střední třídy k tomu, že své děti stále více odstavovali od fotbalu a začali hrát kriket.

„Rodiče musí pochopit, že pokud mají kariéru ve fotbale, může to být také hodně peněz,“ řekl Thapa BBC News.

Audite Karim však zdůrazňuje, že Austrálie a Nový Zéland, přestože jsou kriketovými velmocemi, rozvíjejí svůj fotbal a dokonce soutěží na mistrovství světa.

„Oblíbenost kriketu je prostě výmluva,“ říká o Bangladéši, další zemi, která tento sport miluje. „Prostě nemáme přípravu a strukturu nezbytnou k tomu, aby země soutěžila na mistrovství světa ve fotbale.“

Je Čína spící obr?

Případ Číny je možná nejpřekvapivější ze všech.

V posledních desetiletích vytvořila tato asijská země jeden z největších úspěchů, jaké kdy byly na olympijských hrách k vidění. Jeho nájezdy do mužského fotbalu ale nepřinesly stejné výsledky.

Teoreticky „není důvod, proč by Čína nemohla produkovat světově uznávané fotbalisty,“ domnívá se čínský fotbalový expert Mark Dreyer sídlící v Pekingu.

„Hlavním problémem je, že v Číně je vše řízeno státem a přichází shora dolů. Potřebujete fotbalisty, kteří rozhodují o fotbale, ale je tam spousta politických zásahů.“

Čína hrála na jediném mistrovství světa v roce 2002 v Japonsku a Jižní Koreji, a to i se silnými čínskými investicemi do tohoto sportu od roku 2010 dále. Tato práce zahrnovala najmutí několika renomovaných osobností evropského a jihoamerického fotbalu, aby se pokusili zvýšit úroveň hry v jejich profesionální lize.

Stejně jako Čína, i Indonésie si užila účast na mistrovství světa jen jednou. Bylo to v roce 1938 ve Francii, kdy země byla ještě kolonií Nizozemska a soutěžila pod názvem Nizozemská východní Indie.

V roce 2026 měla Indonésie dobrou účast v kvalifikacích a dostala se do závěrečného kvalifikačního kola. Ale tento výkon mohl být způsoben spíše rozhodnutím povolat evropské hráče s indonéským původem, aniž bychom se spoléhali výhradně na domácí talenty.

„Někdy bylo v základní sestavě Indonésie osm nebo devět hráčů narozených v Evropě,“ říká redaktor žurnalistiky BBC News Indonesia Jerome Wirawan.

Pákistán a Bangladéš opustily poslední asijskou kvalifikaci ve skupinové fázi bez vítězství v šesti zápasech. FIFA již třikrát zakázala Pákistánu mezinárodní fotbal v letech 2017 až 2025 kvůli politickým konfliktům v jeho místní federaci.

Užijte si párty jinak

Ze všech těchto důvodů se může sláva mistrovství světa fanouškům v mnoha zemích zdát vzdálená. A podle Audite Karim si cena útěchy prostě užívá večírek.

„Ve světle reality nepředpokládám žádnou možnost, že bych Bangladéš za svého života viděl hrát na mistrovství světa,“ stěžuje si. „Bangladéšští fanoušci ale budou chtít zažít každý okamžik radosti z turnaje.“