Skládky odpadu v Evropě rostou tak rychle, že se stávají problémem. Špatnou zprávou je, že nevíme, jak tento problém vyřešit.
V roce 2018 Čína vyvolala krizi v oblasti odpadů. Evropa na ni reagovala spalováním odpadu: lék může být horší než nemoc.
„Každý rok vyprodukujeme 2 miliardy tun. Jsou všude, ale protože je to odporné, nemyslíme na to.“ Tak to řekl Oliver Franklin-Wallis, autor vynikající knihy „Skládka“ (Capitan Swing, 2025), a má pravdu.
Problém je, že v Evropě nás donutili o tom přemýšlet.
A udělal to Čína. V roce 2018 Čína vyřadila polovinu světa ze hry a nasycena tím, že byla skládkou pro vyspělé země. Mnohé to možná překvapí, ale pod hlasitými slogany „zelené revoluce“ a péče o životní prostředí se vše v podstatě scvrklo na to, že jsme zabalili vše, co jsme vyrobili, a poslali to do Číny.
Zatím, jak jsem již řekl, Peking neřekl „dost“. A nebyl to vtip. Během roku 2019 import plastů z této asijské země klesl o 99 %, papíru o 30 % a hliníku a skla přibližně o 20 %. Jen když si uvědomíme, že tam směřovalo 95 % evropských plastů a 70 % amerických plastů, můžeme pochopit rozsah problému.
Samozřejmě hledáme řešení. Během následujících několika let byly miliony tun odpadu přesměrovány do Guinejského zálivu, jihovýchodní Asie a v podstatě kamkoli, kde byly ochotni je přijmout. Všichni jsme však věděli, že problém byl strukturální: po desetiletí jsme demontovali kontinentální systém zpracování odpadu. To znamená, že jsme neměli možnosti jej realizovat.
Ačkoli Evropská komise zvažovala různé plány (od podpory výstavby recyklačních závodů po celém kontinentu za účelem „vytvoření pracovních míst a likvidace vlastního odpadu“ až po „přesvědčování“ trhu pomocí daní, které penalizují výrobky vyrobené z nového plastu), ve skutečnosti zbývalo jen zakopávat odpad nebo ho spalovat.
Ve skutečnosti dnes spalujeme asi „60 milionů tun komunálního odpadu“.
A to mnoho lidí znepokojuje. Natolik, že v posledních dnech více než 150 organizací oslovilo Evropskou unii s žádostí „zavést v celé EU moratorium na nové spalovny odpadu (R1 a D10) a vypracovat strategie pro postupné snižování stávajících kapacit spalování odpadu a zvýšit investice do infrastruktury cirkulární ekonomiky, jako jsou systémy opětovného použití, kompostování a technologie zpracování“.
Není to náhoda. Všichni, kdo jsou obeznámeni s tímto problémem, vědí, že bez tlaku bude rozsah spalování odpadů narůstat. A to bude mít důsledky nejen pro klima (podle nejnovějších studií to generuje více uhlíku než fosilní paliva), ale i pro zdraví.
Otázkou je, zda máme alternativu. A upřímně řečeno, to není jasné. Evropa je stále více zahnána do kouta a to, co se nám dříve zdálo nemožné, se začíná jevit jako rozumné řešení situace. „Spalovat, jako by zítřek neměl přijít“ začíná patřit do této kategorie věcí. Zastavit to bude těžké
